„Jsem nesmírně vděčná, že jsem paliativní péči vyhledala. Změnila mi celý přístup k nemoci a vlastně i k sobě samé a k životu,” řekla Anička v prosinci 2024 v rozhovoru pro podcast Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu. A nebyla to slova pronesená z povinnosti nebo formálně. Mluvila bez příkras, ale s jasným poselstvím: že paliativní péče není synonymem konce, ale způsob, jak znovu převzít kontrolu nad životem.
V českém prostředí je paliativní medicína často vnímána jako něco temného, s čím se pojí jen bezmoc a strach. Anička Slováčková to ale vnímala jinak. „Myslím si, že by bylo vhodný odstranit ten šál, který nad paliativní medicínou leží. Je to prostě hrozně praktický – znát, vědět, řešit,“ popsala svůj pohled. Její slova se stala pro mnoho lidí prvním setkáním s tím, co paliativní péče vlastně znamená a co může nabídnout nejen pacientům, ale i jejich blízkým.
„Vědomí času, který podle lékařů zbývá, mě naučilo žít naprostou přítomností,“ popsala Anička svůj přístup s klidem a racionálním nadhledem. Mluvila o terapiích, péči o sebe, o tom, že se snaží žít plnohodnotně i s vědomím omezeného času. Nešlo o hrdinství, šlo o přirozený a vědomý způsob, jak čelit náročné situaci.
Díky své otevřenosti a tomu, že se rozhodla nemlčet, posunula vnímání paliativní péče o velký kus kupředu. Z tématu pro vyvolené odborníky se stalo něco, o čem se mluví mezi přáteli, v rodinách i na sociálních sítích. Anička ukázala, že věcná debata o konci života nemusí být tabu. Její hlas byl silný nejen díky tomu, že byl veřejně slyšet, ale především proto, že byl autentický. A i když Anička Slováčková odešla, její otevřenost a odvaha dál pomáhají měnit atmosféru kolem nemocí, které se často zametají pod koberec. Paliativní péče díky ní přestává být něco, čeho se bojíme a stává se nástrojem, jak žít co nejlépe až do konce.
