Loď se začíná potápět a na záchranném člunu je jen jediné místo. Manžel se vůbec nerozpakuje a klidně na člun nastoupí. Vůbec se neohlíží na svou zoufalou manželku. Ta se dívá, jak její životní láska odplouvá a ona se potápí do hlubin oceánu. Těsně před tím, než ji pohltila studená nekonečná hlubina, stačila ještě vykřiknout svá poslední slova.

Tímto příběhem začala učitelka literatury svou hodinu. Podívala se na své studenty a čekala, jak se zachovají. “Tak co si myslíte, jaká byla poslední slova umírající ženy?” zeptala se učitelka. Většina studentů byla přesvědčena, že manžela proklela, obvinila ho z toho, že ji nikdy nemiloval a byl vždy sobec zahleděný jen sám do sebe. Překřikovali se a vymýšleli všechna možná hanlivá oslovení na adresu manžela. Pouze jeden chlapec seděl klidně a do diskuze se vůbec nezapojil. Učitelka si žáka všimla a zeptala se ho na jeho názor.

“Co si myslíš ty, že řekla manželka svému muži?” Chlapec se postavil, podíval se učitelce do očí a klidným hlasem odpověděl. “Myslím, že řekla: postarej se o naše dítě!” Učitelka se žáka celá překvapená zeptala: “Ty ten příběh znáš?” “Ne, neznám, ale přesně to řekla moje maminka tátovi, když umírala,” odpověděl chlapec. Učitelka včetně všech žáků se se zatajeným dechem dívali na chlapce, který před jejich pohledem klopil oči. Nikdo neskrýval dojetí, mnohým kanuly po tvářích slzy. “Máš pravdu, přesně to křičela zoufalá matka na svého manžela.”

Pokračujte na další straně.